Předkové a paměť

Rostliny na hrobech a oltářích jsou nejstarší jazyk vzpomínání: věnec, kytice, svíce ve zeleni. Katalog u tématu vede dva druhy, které oba nesou přesně tuhle roli — aksamitník zářivý z mexického Dne mrtvých a vavřín, strom věnců a hrobů antického Středomoří.

Aksamitník (cempasúchil, u nás příbuzný afrikán) pokrývá na Día de Muertos oltáře a cesty ke hrobům oranžovou barvou, která má duše dovést domů; vavřínový věnec ležel na hrobech básníků a vojáků od Řecka po dnešní pomníky. Je to symbolika, ne bylinářství, a stránka to tak vede.

Rituály vzpomínání zkoumá psychologie truchlení, ne farmakologie: doloženo je, že společný rituál — návštěva hrobu, výročí, jídlo, o kterém se mluví — pomáhá zármutek unést a dát mu tvar. Rostlina v něm je znamení a vůně, ne účinná látka.

Aksamitník a vavřín mají farmakologická data jen laboratorní a k tomuto tématu se nevztahují. Že vůně dokáže vyvolat vzpomínku silněji než obraz, je jeden z mála dobře doložených poznatků o čichu — a přesně proto rostliny na hrobech dávají smysl.

Zármutek nemá lhůtu a nepotřebuje léčbu; potřebuje ji stav, kdy po měsících stále zastavuje běžný den — člověk nechodí do práce, nespí, nejí, nevidí smysl. Tomu se říká komplikované truchlení a psychoterapie na něj má doložené postupy.

Myšlenky na to odejít za zemřelým, jsou důvod zavolat hned: Linka první psychické pomoci 116 123, v ohrožení života 155. Alkohol jako pomoc při truchlení zármutek prodlužuje, ne zkracuje. Květina na hrobě je v pořádku; osamělost, o které nikdo neví, ne.