Rituál radosti a oslavy

Slavnost je nejstarší důvod, proč lidé nosí rostliny: věnec na hlavě, snítka v klopě, květy na cestě, list, do kterého se balí sváteční jídlo. Rostlina tu nic neléčí, ale značí čas — první úrodu, svatbu, nejkratší den v roce — a dělá z jídla a vůně společný zážitek. Střední Evropa to zná z břízek o letnicích, věnců o svatojánské noci a chvojí v adventu.

Katalog vede u tématu čtyři druhy, každý z jiného koutu světa a každý s vlastní slavností: marulu (ukanyi, u Swazijců buganu — slavnost prvních plodů, při níž první dávka marulového piva patří předkům), pandan vonný (bunga rampai na malajských a indonéských svatbách — proužky listu mezi lístky růže, jasmínu a ylang-ylangu), alpinii hvězdovitou (okinawská múčí — mochi v listech v nejchladnější den roku, pro děti jedno za každý rok věku) a zlatou akácii (Wattle Day 1. září, kdy Austrálie vítá jaro svou národní květinou). Žádná z nich není středoevropská; katalog je uvádí jako zápis cizí tradice, ne jako návod.

Výzkum tu nemá co vážit: nikdo netvrdí, že marulové pivo léčí nebo že list alpinie odhání nemoc. Co antropologie a psychologie popisují dobře, je funkce slavnosti — jídlo a vůně vázané na pevný den v roce upevňují paměť skupiny a pocit, že člověk někam patří. Čich vede přímo do emoční paměti, proto vůně pandanu ze svatby zůstává v hlavě po desetiletí.

Kde data jsou, jsou o něčem jiném: plod maruly je bohatý na vitamin C a olej ze semen je kosmetická surovina; list pandanu voní stejnou látkou jako jasmínová rýže (2-acetyl-1-pyrrolin); silice alpinie se zkoumala v laboratoři. A zlatá akácie bývá v Austrálii obviňována ze senné rýmy, přitom její pyl je těžký a přenáší ho hmyz — jarní potíže mají většinou na svědomí trávy kvetoucí ve stejnou dobu. Nic z toho neříká nic o radosti; ta je věcí obřadu, ne chemie.

Slavnost je v pořádku, dokud je slavností: jednou za rok, s lidmi, s jídlem. Alkohol při obřadu je pořád alkohol — marulové pivo i sváteční likér; kdo řídí, je těhotná nebo bere léky, oslavuje bez něj. Sváteční sousto v listu je pro malé dítě kus lepkavé rýže a riziko udušení není folklór.

Přejímat cizí slavnost je hezké, dokud se ví, čí je: ukanyi patří Vendům, Zuluům a Swazijcům, múčí Okinawě, bunga rampai malajským a indonéským svatbám — jméno lidí, kterým tradice patří, k rituálu patří stejně jako rostlina. A kdo si radost potřebuje přivolávat každý den obřadem, protože jinak nepřichází, nemá potíž s rituálem, ale s náladou: radost, která se dva týdny a déle neobjeví v ničem, patří k praktickému lékaři nebo terapeutovi.